Po absolvování základního vzdělání a gymnasia vystudoval v letech 1900 – 1910 Českou Vysokou školu technickou, obor stavebního inženýrství v Praze. Již tehdy se po vzoru otce orientoval na politiku a veřejný život. Psal do „Časopisu pokrokového studentstva” a „Samostatnosti”. Pobýval na zkušené ve Švýcarsku, Německu a Itálii. V Mnichově se seznámil s akademickou malířkou Annou Cerhovou, dcerou ředitele Vzájemné rolnické pojišťovny v Praze a v prosinci 1912 uzavřeli sňatek. S pomocí svého otce Josefa Plesingera se Miroslav zapojil do činnosti české odbojové organizace s označením Mafie pod vedením Dr. E. Beneše, který byl o jeden rok mladší.

 

V červnu 1915 byl M. Plesinger vyslán s důležitým ústním poselstvím Mafie k T. G. Masarykovi do Ženevy. Vycestoval na falešný cestovní pas znějící na jméno Božinov. Pod tímto jménem pak působil v zahraničí v rámci České národní rady, kterou vedl Masaryk. Jméno Božinov si později připojil ke svému rodnému příjmení natrvalo.

Jeho práce v čs. zahraničním odboji v Ženevě spočívala v udržování a zabezpečování informací, získával literaturu a tisk z nepřátelských zemí pro potřeby zahraniční akce. Přispíval do řady časopisů. Stál u zrodu vydávání listu Československá samostatnost. Zároveň v Ženevě pracoval jako osobní sekretář profesora T. G. Masaryka.

 

Po odchodu T. G. M. do Londýna zůstal Plesinger ve Švýcarsku a v roce 1916 tu byl jmenován oficiálním zástupcem Československé národní rady. Udržoval spojení s Benešem v Paříži a s Masarykem v Londýně, kam pravidelně zajížděl. V dalších obdobích byl zván k důležitým politickým jednáním a byl pověřován významnými úkoly.

 

Miroslav Plesinger Božinov stál vedle Dr. Milána Rastislava Štefánika u počátku prvních kontaktů Československé národní rady s Itálií. Významně se podílel na náboru českých zajatců do čs. legií. O jeho významu svědčí zpráva Wilsonova důvěrníka prof. Georgie Herona, který Božinova označil za vynikajícího muže, „jednoho z předních českých vůdců v zahraničí, považovaného za příštího ministra”. Na jaře 1918 byl povolán Dr. E. Benešem do Francie, kde pracoval jako jeho tajemník, od podzimu pak jako samostatný zpracovatel důvěrných zpráv a plnil úkoly spojené s činností legií.

 

Do vlasti se Plesinger Božinov vrátil v prosinci 1918 společně s prezidentem Masarykem. Po necelém měsíci odjel opět do Paříže jako první sekretář československé delegace pro mírovou konferenci. Následně plnil diplomatické úkoly Československé vlády. Nejdříve jako delegát čs. vlády v Nizozemí s úkolem navázat řádné diplomatické styky. Svými jazykovými znalostmi ( francouzština, němčina, italština, holandština a dánština ) a zkušenostmi ze zahraniční akce byl přímo předurčen pro diplomatickou dráhu. Pod jeho vedením bylo zřízeno československé vyslanectví v Haagu. Od března 1920 do února 1927 již působil v Kodani v hodnosti mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra. Po návratu do Prahy byl zástupcem šéfa politické sekce Ministerstva zahraničních věcí. Od roku 1928 byl opět v Haagu jako vyslanec. Stal se čs. zástupcem u Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti v Haagu. Byl rovněž šéfem československé delegace pro kodifikaci mezinárodního práva a československým zástupcem na reparačních konferencích v letech 1929 – 1930. Vedle politických úkolů se vyslanec Plesinger soustředil v Haagu na získání souhlasu nizozemských úředních míst k pátrání po ostatcích Jana Amose Komenského v bývalém valonském kostele v Naardenu a o jejich zabezpečení. Počátkem roku 1929 získal Plesinger podporu královnina komisaře pro severní Holandsko, který mu pomohl překonat letité potíže. Již v červenci 1929 mohl zahájit za československou stranu výzkum hrobu J. A. Komenského antropolog prof. Jindřich Matiegka. V březnu 1930 podepsal Plesinger s nizozemskou vládou smlouvu o dědičném nájmu zmíněného naardenského kostelíka pro československý stát.

 

V roce 1935 byl Plesinger-Božinov penzionován. Tak skončil náš významný rodák diplomatickou misi. Během 2. světové války zůstal ve vlasti.

 

Únorový komunistický převrat 1948 znamenal pro Plesingera konec demokratických tradic, kterým zasvětil celý svůj dospělý život. V padesátých letech v průběhu politických procesů v Československu byl zatčen a v roce 1953 za napomáhání k útěku někdejšímu kolegovi Karlu Erbanovi odsouzen ve svých 70 letech na 1 rok a devět měsíců.

 

Tak se tento významný rodák z našeho města, blízký spolupracovník T. G. Masaryka, Dr. E. Beneše a Dr. M. R. Štefánka, stal politickým vězněm komunistického režimu na Pankráci a na Ilavě. Vrátil se s podlomeným zdravím a ve skromném ústraní zemřel 17. ledna 1963 v Praze. Byl uložen do hrobu svých rodičů na našem hřbitově a po dobu komunistické vlády byl úmyslně zapomenut.

 

Po pádu komunismu byl roku 1992 naším státem rehabilitován, o čemž v našem městě nikdo nevěděl. Oficiálně byl jeho význam zveřejněn badatelem po místní historii Dr. Miroslavem Pavlíkem v roce 2001.

 

Dne 27.5. 2007 byla nad jeho hrobem na lobkovickém hřbitově slavnostně odhalena pamětní deska. Byl tak definitivně rehabilitován významný čs. legionář v prvním zahraničním odboji, který se zasloužil o vytvoření samostatné Československé republiky a následně jako diplomat ČSR o budování demokratického státu.